Martin Ševečka - má cesta k víře

  • Přidáno: 25.07.2017   |   32 čtení / zobrazení
Máme rok 2017 a slavíme jubileum Fatimy a také si tento rok připomínám životní výročí. V  srpnu jsem se narodil. Již tu na tomto světě jsem 40 let. Tak jsem se rozhodl, v několika článcích věnovat sám sobě a odpovědět na otázky, které mi lidé rádi pokládají. Dnes se budeme věnovat otázce: Jak jsi se dostal k víře?
Víra je veliký dar, jsem vděčný Bohu za tento nezasloužený dar. Pocházím z rodiny, kde se v Boha nevěří. Mamky rodina je zcela nevěřící, sice jsou všichni pokřtěni v církvi Husitské.
Rodina mého otce, která pochází z Moravy je věřící. Táta byl praktikující katolík. Díky tátovi a babičce jsem byl 9.10.1977 pokřtěn, dostal jsem jméno apoštola Tomáše a za kmotru mi šla sestra mého táty. Maruška byla úžasná a Bůh mi dal tu velikou milost jí pomoci na její poslední cestě. Prokázat jí poslední službu lásky, kdy jsem se mohl pomodlit u jejího hrobu. 
I když mamka byla nevěřící, tak základ dobrého člověka jsem dostal.  Mamce jsem vděčný za to, jaký jsem.
Byl jsem vychováván bez víry a díky nevlastnímu otci i přísně. Díky veliké milosti křtu, jsem cítil, že je něco co mě vede, jen jsem nevěděl co.
Byl jsem živé dítě a často zvláště na druhém stupni semnou byli problémy.
V roce 1991 ve škole paní učitelka zavedla „kroužek“ náboženství. Já jsem si jako dobrý puberťák říkal: „to je zas trapárna a na náboženství, i když jsem o tom nic nevěděl, můžou chodit jen hlupáci.“  To bylo mé uvažování nad tím to činem, této statečné učitelky.
V listopadu se jelo na školu přírodě, do krásného města Mariánských Lázní. Paní učitelka se rozhodla svůj „kroužek“ vzít na mši svatou, do krásného kostela Panny Marie. 
Já se také rozhodl k „úžasnému činu, kdy jsem chtěl mou milou paní učitelku vytočit. Můj čin spočíval v plánu, zařadit si při návštěvě, tohoto krásného chrámu.    
Zde musím dodat, že Pán Bůh má také veliký smysl pro humor. Ano byla legrace, ale na můj učet. Když jsem přišel do toho to mariánského kostela, věděl jsem, že zde sranda končí.  Zde je něco, někdo, který si zaslouží, aby i puberťák jako já se sklonil.
Po tomto poznání jsem se rozhodl, že toho někoho musím poznat a dozvědět se o něm všechno. Tak jsem zaklepal na dveře pokoje, kde paní učitelku, která hodně nedůvěřivě naslouchala mé prosbě o vysvětlení, kdo to je ten Bůh, co to je ta mše svaté. Tak jsem začal chodit na náboženství, o kterém jsem tvrdil, že to je blbost.
Po vysvětlení jsem požádal, že bych rád přistoupil k svatému přijímání. Přišla chvíle to říci i mé mamince, která prohlásila, ať se stavím klidně na hlavu a odrážím se ušima. Táta prohlásil, že takové blbosti věřit nemám.
Začala má příprava k prvnímu svatému přijímání. Seznámil jsem se, později také s benediktiny.  Věnoval se nám farář a převor v jedné osobě, který se představil jako otec Prokop… Po tomto setkání si mě tento kněz vzal stranou a položil mi otázku, jestli bych se nechtěl stát ministrantem. Koukal jsem na něj jak vyoraná myš, ale později jsem souhlasil.
24. 5. 1992 jsem v bazilice svaté Markéty poprvé přistoupil k 1 svatému přijímání.  Později 1.6. 1992 jsme začal ministrovat.  Otec Prokop se pro mě stal člověkem, který mě vedl a stal se mým duchovním otcem, který mě bral, jaký jsem.  Kluci u oltáře mě přijali a pozvali mě také do skauta.
Tato parta od oltáře a skautů mě nikdy nenechala na holičkách, vždy mi pomohli.  Během ministrování jsem také poznával život benediktinů.  Život těchto otců a bratrů mě oslovoval čím dál tím více.  Otec Prokop mě vedl, pomáhal mi v poznávání mé cesty.
Tento příklad a toto vedení mě nakonec přivedlo, až ke vstupu do kláštera.  Do rukou otce Prokopa jsem také, v roce 2001 složil své slavné sliby.
To byla má cesta k víře, cesta plná dobrodružství cesta, které nelituji…  Cesta, která trvá stále a bude to cesta, která bude trvat až do smrti.  Během této cesty často padám, ale hned se snažím vstát.
Duchovní život je plný dobrodružství, kdybych nepadal, tak bych věděl, že je něco hodně špatně. Když člověk roste, jde cestou za Bohem, tak to také často bolí.
Během této cesty mě vedlo několik úžasných kněží, kterým jsem vděčný za mnoho.  Mám veliké štěstí na zpovědníky a duchovní rádce.
Tak to je má cesta k víře.  Snad vás toto mé svědectví malino oslovilo a ukázalo Vám, že Bůh je nevypočitatelný a povolává i lidi jako jsem například já. Často mě napadají slova svatého Pavla:
Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné;  neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic –aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. 1.Kor 1, 26 -29
Ano, Bůh si povolává různé služebníky a jedině dobrý Bůh je ten, který povolává. Před Bohem je člověk jak zrnko písku. Co člověk dělá, je jedině zásluhou toho, který ho vede.
 Tak je to i u mé maličkosti. Vše co jsem je zásluhou vedení Ducha svatého, který mě používá jako svou troubu. A díky za to, neboť kdybych mluvil já sám, jeeeee, to by to dopadlo J
 V druhém díle se dočtete o mé cestě k Panně Marii, růženci a k Fatimě.        

Fr. Martin Tomáš Ševeček
Pokud by vás zajímalo více článku od autora tohoto svědectví, tak můžete navštívit stránku www.martinosb.eu